50 bitev, které změnily svět

Je padesát bitev málo, nebo moc? William Weir na reprezentativním vzorku ozbrojených konfliktů ukazuje, že dějiny skutečně píší vítězové!

50 bitev, které změnily svět (50 Battles That Changed the World) není kniha oslavující válčení. Přináší jiný pohled na světové dějiny – William Weir se zaměřuje na klíčové bitvy, které výrazně pohnuly kolem dějin a jejichž význam byl, jak historie prokázala, naprosto zásadní pro uspořádání světa tak, jak ho známe nyní. Jednotlivé konflikty sahají od dávné minulosti až do dvacátého století. Některé jsou notoricky známé – Marathón, Waterloo, Midway či Stalingrad, některé ale zastřela mlha dějin a my na jejich význam trochu pozapomínáme – povstání Níká, Dublin, Emauzy… Naučili jsme se vnímat dějiny jako sled jednotlivých dat, ale málokdy je umíme vnímat v souvislostech. Kniha 50 bitev, které změnily svět právě ony významné a pro pochopení kontextu zásadní souvislosti poskytuje. Zjistíme, že žádná bitva nevznikla „zčistajasna“, že každému ozbrojenému konfliktu, ať už válečnému, nebo civilnímu, předcházela série problémů, nedorozumění, frustrace či prostě touha po moci a že vítězství jedné či druhé strany nebylo tak samozřejmé, jak se nám s odstupem času může jevit. A také se dozvíme, že ani ve „velkých dějinách“ není nouze o naprosto nepravděpodobné náhody.

Je nesporné, že výsledky některých bitev či rozhodujících střetnutí zapříčinily zánik, nebo naopak přežití národů, států, či dokonce celých civilizací. Jak ale vybrat ty nejzásadnější? Autor se orientuje podle následujících aspektů: přínos pro demokracii a svobodu, střet mezi západní a východní kulturou, výboje a pokusy o nadvládu nad jinými národy atd.

Války nejsou jen mechanismem sloužícím k zabíjení, jsou i prostředkem technologického pokroku. Je až s podivem, kolik konfliktů bylo zásadně ovlivněno rozdílnou kvalitou technického vybavení soupeřících stran či inovativní vojenskou taktikou a nakolik tyto „vynálezy“ změnily tvář nadcházejících bojů. Ačkoliv z takového úhlu možná o vojevůdcích a vojenských velitelích příliš nepřemýšlíme, drtivá většina z nich si kladla za cíl ušetřit co nejvíc životů svých vojáků, a proto inovovali vybavení i taktiku boje tak, aby při plnění vojenských cílů padlo co nejmenší procento jejich mužstva.

Autor nemá prostor na obšírné líčení dobového kontextu a běžného života vojáka v poli (o civilistech, které každá válka zasáhne nejbolestivěji ani nemluvě), ale i přes to před nás předkládá obraz pětadvaceti století, kterými se jako krvavá linie táhne historie fatálních bitev, bez kterých by naše současnost vypadala dozajista úplně jinak.