Nejsem jen přítelkyně

Bylo krátce po osmé večer, když se dole v hale ozval silně zvonek. Dokonce opakovaně. Marek Kraft se vrátil, napadlo mě v první chvíli. Ale proč by zvonil? Má přece svoje klíče. Stačilo několik opatrných kroků k oknu, abych uviděla, že dole u dveří stojí Eliška.
V ruce nesla velkou tašku. Vyklonila jsem se z okna a zamávala na ni, že už běžím.
"Koukáš, proč jdu k tobě s taškou? Nesu ti půlku krocana. Dostala jsem ho od jedné pacientky. Víš, kolik vážil? Ani se neptej. Tak velké zvíře se nedá v naší rodině sníst. Olda krocana rozporcoval a vyhnal mě k tobě. Prý v poslední době zapomínáš jíst."
"To je od Oldy moc hezké," řekla jsem až v kuchyni. Současně mi bylo podezřelé, proč přišla Eliška teď. To pečení by mohlo počkat do zítřka. Z Eliščiných očí zářila téměř dětinská radost, jak se jí podařilo překvapit mě takovým darem. Ale nešlo jí jenom o to, aby se postarala o můj zanedbaný jídelníček. Její starost byla hlubší. Chtěla rozptýlit mé černé myšlenky a přivést mě k rozumnějšímu postoji. O tom nemohlo být nejmenších pochyb. Eliška mě zasypala spoustou dotazů týkajících se kuchyňských zásob. Prohlédla si ještě moje koření a hned se pustila do přípravy pečeně. Ze mne si udělala svou pomocnici. Musím říct, že to byla docela příjemná změna po dnešním neveselém dni.
Když už začal krocan v troubě vonět, řekla: "Máš ještě ten koňak, co jsme posledně spolu pily?"
"Snad tam ještě něco zbylo," zašla jsem do obýváku k domácímu baru. Jen co jsem otevřela dveře do pokoje, na stolku vedle televize zazvonil telefon. Nedočkavě jsem sáhla po sluchátku. To bude Marek, kdo jiný by mi v tuhle dobu volal.
"Prosím, Laubová," řekla jsem tiše, abych nevzbudila vedle spícího Aleše.
"Je doma pan Kraft?" ozval se mužský hlas.
"Není…"
"A kdy ho můžu zastihnout doma?"
"To nevím," konečně jsem se vzpamatovala natolik, abych se zeptala: "Kdo volá? Můžu mu něco vyřídit?"
Vzápětí v telefonu cvaklo a volající beze slova zavěsil.
Vrátila jsem se do kuchyně s lahví koňaku v ruce, v druhé se dvěma skleničkami a vše postavila mlčky na kuchyňský stůl. V útrobách se mi zase všechno začalo bouřit.
"To byl Kraft?" zeptala se Eliška od plotny.
"Ne, nějaký chlap, ptal se na Marka."
"Poznala jsi ten hlas?"
"Jak bych mohla. Nikdy jsem ho neslyšela."
Eliška to kývnutím vzala na vědomí.
"Je to zvláštní, ale všechno kolem Krafta je samá záhada, Dano. Tak se na to vykašleme, protože my dvě v kuchyni to asi těžko vyřešíme."
Jen jsme sklenku dopily, ozval se znovu telefon. "Prosím tě, vezmi to, Eli," požádala jsem přítelkyni. "Já už na to nemám nervy."
"Neboj, já si s tím poradím," přijala Eliška výzvu a odvážně zamířila do obýváku. Sáhla energicky po sluchátku a já přes otevřené dveře slyšela její pevný hlas: "Prosím, byt paní profesorky Laubové…"
Chvíli bylo ticho.
Naklonila jsem se na židli, abych na Elišku viděla. Ta se dívala mlčky před sebe, než bez dalších slov zavěsila. "Kdo to byl?"
"Omyl…"